Škoda 120 aneb nikdy nebylo líp

Píše se rok 1976. Po čtyřech letech, období konstrukčních prací a náročných zkoušek na základním modelu, označeném pracovně jako Škoda 742. V Mladé Boleslavi vyjíždí z automobilky nablýskaný osobní vůz a střídající Škodu 1000,1100. Český fenomén jménem Škoda 120.

Pro všechny je však notoricky známa Škoda 120 L. Šťastlivec, který si v roce 1976 ušetřil minimálně 69 500 Kčs si mohl pořídit skvělé, již pěti převodové, auto.

Toto autíčko se stalo fenoménem své doby a nebylo to jenom tím, že se v této době ani jiné auto koupit nedalo, ale hlavně pro svoji vysokou kvalitu, kterou už auta s motorem vzadu, nepřekonala. Dokazuje to nejen fakt, že těchto aut bylo vyrobeno přes 2 000 000 kusů, pro vnitřní trh i export. Že o mladoboleslavské vozy měli zájem v bývalých socialistických zemích Ruskem počínaje, nepřekvapovalo. Jejich kvalitu ovšem potvrdili svým zájmem i motoristé za „Železnou oponou“. Od Itálie po Norsko, od Velké Británie po Řecko. Vozy se objevily i v Austrálii a na Novém Zélandu. Ani severské země nemůžeme z výčtu vynechat.

Například v Norsku či Finsku, když napadl sníh, majitelé škodovek vesele projeli i tam, kde ostatní řidiči rezignovaně používali lopatu na vysvobození svých dražších vozů.

Prodej vozů Škoda 105/120 ve Velké Británii zajišťovalo 220 prodejců - jen v roce 1987 se do Anglie vyvezlo 17 000 Škodovek. Výroba trvala čtvrt století. Čtvrt století úspěšné jízdy Škody 120. Škoda 120. V roce 1990 „Stovky“ definitivně vystřídal Favorit.

Nyní máme rok 2007. Cena pohonných hmot a spotřeba daného typu automobilu natolik rozhoduje o koupi nového auta, že vozidlo se spotřebou větší než 10 litrů na 100km, nebude na pomyslné špici zájmu nákupu. Naše Š 120, se tímto stala ne zrovna levnou záležitostí. Nejen z tohoto důvodu, se výzkum pohlédl po jiných typech pohonných hmot. Lidstvo vyvinulo auta na pohon plynový, vodíkový, sluneční či vodní. Bohužel přes to vše mají naftové rafinerie takový vliv, že čistějšího vzduchu či finančně dostupného auta na vodíkový pohon se my asi nedožijeme.

Vraťme se však k našemu autíčku. Jak jsem se již zmínila, jsme v 21. století, v České republice je registrováno 8 000 000 automobilů, z nich je více než 250 000 našich Škodovek 105/136. V každém městě na ně narazíte, hranaté, hrbaté a hlučné. Na malých vesnicích nesmí Škoda 120 chybět v žádném pořádném hospodářství. Ať už jako spolehlivé autíčko na ryby či do práce až po změnu k nepoznání, třeba jako pouhý motor na konstrukci, mající připomínat traktor.

To vše, co již bylo uvedeno, se dá vysledovat z odborné literatury a jiných tiskovin, vzpomínek pamětníků. Nás, ale zajímala skutečnost v nejbližším okolí.

Vydali jsme se proto do malého městečka Dušejov na Vysočině. Má přesně 400 obyvatel a jedno zemědělské družstvo, v něm, po rozdělení vesnice do třetin, pracuje jedna třetina vesničky a druhá třetina dojíždí do 10 km vzdálené Jihlavy. K mému nadšení již při vjezdu do Dušejova potkáváme béžovou škodu 120 L, kterou řídí ve svátečním oblečení pan Vladislav Duba.

Je ochoten ba přímo potěšen, že se s náma může rozdělit o pár vzpomínek na svoje vozidlo. Jak se později dozvídáme barva auta je původně žlutá. Škodovku vlastní i jeho babička, která má Škodu 120 GL zelené barvy a je na něj stejně hrdá jako její vnuk, tj.pan Vladislav. Vladislav na svoje auto nedá dopustit, i když ho má napůl se svoují sestrou. Dárek od otce, ten ho zase dostal od své sestry. Po právu pak říká: “Tahle kára je naše rodinné dědictví.“

S hrdostí nám ukazuje svůj opravárenský a zvelebovací um. Z vlastní tvorby nám předvádí vzadu na autě vteřinovým lepidlem přilepenou značku Octavia, či lůžkovou úpravu sedadel na letní výjezdy za kamarády, kdy se mu osvědčilo auto použít jako ložnici.

Když jsme se ho zeptali kolik dalších obyvatel z Dušejova má stejné auto bez váhání začal vyjmenovávat: “ Hehe, tak to jen tak nespočítám. No tak: já, babička, Pechy, Jindřich, Tajnvan, Vašek , Luděk, Franta, Čertice, starej Líbas, Dejf... Možna bych ješte vymyslel…Jo ještě Šlafíkovi maj rapida.“

Po hodinové prohlídce auta, jsme seznámeni se všemi důmyslnostmi např. navrtané dírky v podlaze pro odtékání vody a hlavní pýchou otáčkoměrem, který není standardním vybavením, jsme pozváni k Lukáši Pejchalovi.

Lukáš je znám svojí láskou ke Škodě 120 v celém Dušejově a tak pozvání nemůžeme a hlavně nechceme odmítnout.

Lukáš vlastnil unikátní automobil, který byl sestaven ze dvou vozů Škoda 120. Přední díl až po palubovou desku byl přidán ke strašímu zadnímu dílu Škodě 120 z roku 1978. Se smutkem v očích nám jsou ukazovány fotografie z roku 2004, kdy Vločka, jak jí majitel pojmenoval, vyjela na poslední jízdu. Bohužel únava a koroze materiálu zneumožnila další použivání auta a tak zcela unikátní auto s více než padesáti plastelýnovými panáčky na palubové desce, pokreslenou kapotou a jednoznačně neoddiskutovatelným zvukem při startování s pomocí sytiče bylo odvezena na autovrakoviště.

Lukáš však s novou Škodou 120 jezdí stále. Dokonce si ještě polepšil, díky zručnosti již zmíněného strýčka, má znovu nestandartní provedení. Povedlo se mu zkloubit benzínové spalování s plynovým. „Prostě jezdím na to, na co jsou zrovna peníze.“ vysvětluje Lukáš a vede nás ke své nové pýše. Může si vybrat mezi 9 litry benzínu či 10 litry plynu na 100km/h. Technická kontrola? „Hej, tak to je ještě rok v cajku! No a pak řeknu zase strejcovi, koupím flašku něčeho vostrýho, nejlépe ukecat taťku na slivovici a mám zase dva roky klid.“ odvětí usmívající se Lukáš. Ještě foto a pomalu vyrážíme směr Jihlava.

Než stačíme vyjet z městečka potkáváme další Škodu 125 L s pytlem brambor na motoru, přerostlou dogou na zadním sedadle a zelenkavým nápisem Esmeralda na zadním okně. Řidič nám, samozřejmě na požádání, věnuje potřebný úsměv do fotoaparátu a pokračujeme dále v cestě. Po cestě do Jihlavy předjíždíme Škodu 110 a na posledním odpočívadle zastavujeme u mladého řidiče Adama Vilímka. „Musím Škodsnu nechat trochu vychadnout, aby se nám nepřehřála a brzdila.“ Vysvětluje čtvrthodinovou přestávku na odpočívadle.

Stylově oblečen, jinak ani nejezdí, jenom lituje, že dnes si zapomněl vzít černé brýle, které dodají ten správný požitek z jízdy a kolemjdoucím úsměv na tváři. Auto dostal od svého dědy už s barevně sladěnými poklicemi na kolech. Adamův děta také vlastní Škodu 120 L v červené barvě a často pomáhá při rozmarech koroze a opotřebovaných dílů. Můžeme shlédnout nové gumy a brzdy, které byly nedávno vyměněny po nepříjemném zjištění, že sebe větší síla při šlapání na brzdový pedál nemá potřebný účinek, když z gumy kol vykukuje tkanina.

S úsměvem nám Adam vypráví o dalších nestandartních funcích auta. Díky špatným kontaktům na palubové desce při každé zatáčce či hrbolu se rozsvěcují a opět zhasínají kontrolky, což Adam srovnává se soukromou autodiskotékou. Za jízdy je také nutné držet páčku pro dálková světla také několika násobné startování se sytičem jsou již „pouhé“ maličkosti. S překvapením zjišťujeme, že i toto auto přizpůsobené zimnímu počasí bude na zimu odstavedo do garáže a pokud nedoslouží dříve, tak do dvou let odvezeno na vrakoviště. Při konečném fotografování automobilu nás ještě zaujme lepící páska na kapotě s nápisem: „Nikdy nebylo líp!“

Pro poslední rozhovor jsme se rozhodli odstoupit od „obyčejných“ provozovatelů Škody k naprostým patriotům a celoživotním obdivovatelům. Spojili jsme se s Janem Vlkem, který vlastní v pořadí už páté auto typu Škoda 120 s překrásnou přezdívkou „Kasička na peníze“. A velmi potěšen naším zájmem nám poskytl fotografie před úpravou a po úpravě svého vozu.

Bohužel těsně před naší návštěvou potkala vůz dopravní nehoda. Několikanásobné obrácení přes střechu, znemožnilo vyfocení automobilu, ale fotografie z letošního tunningové strzu v Kopřívnici dokazuje, že je na autě odvedeno kus práce.

Jan svoji Škodu z roku 1988 koupil koncem dubna 2007 za 5 000 Kč v originálním a zachovalém stavu. Začal ji upravovat okamžitě po zakoupení, vlastně ji kvůli potěšení z úprav zakoupil. Světla, přední maska, neony, audio, interiér atd. My viděli mnoho udělané práce, Jan samozřejmě přiznává, že práce na autě je ještě stále dost.

Největší vymožeností (zatím) je neon u chladiče v přední masce, který bliká do rytmu hudby, reaguje na basy a elektricky stahovaná přední okna. U oken je použit mechanismus z Fiata Lancie Y. Jan s těžkým srdcem přiznává, spotřeba vozu, která vždy záleží na stylu jízdy, je při držení pedálu na podlaze až 16 litrů na 100 km. S motorem ze Škody Favorit „sežere“ hodně. Jan nám prozradil i tajemství technické kontroly. Pokud nechcete po několika letech těch nespočet dlouhých dnů úprav automobilu zahodit to znamená - před každou technickou kontrolou vrátit auto do odpovídajícího stavu. Což je první možnost jak projít technickou kontrolou. Pro další má pro nás radu: „Je ještě další možnost. Viděl jsem týpka kterej měl dvě škodovky, jedna vytuněná a druhá origo. Na STK ale obě měly stejný výrobní čísla (VIN). Tak vždycky vzal značky, dal je na tu paštiku, na tu v originál stavu, a jel na technickou. Pak to přehodil zpět a jezdilo se zase dva roky v pohodě.. "

Pozval nás i na jeden z největších tunningových sjezdů Tipcars tunning motor show Kopřivnice, který se v nebližší době nekoná. Navštívili jsme však amaterské závody v Komárovicích, kde se nám podařilo zachytit dvě Škody 120 bojující o postup do finále.

I přes veškeré nadšence a patrioty jako byl Jan, nám bylo potvrzeno na Autovrakovišti Cakl v Jihlavě, že z 85% všech likvidovaných aut jsou Škody 100-120. Za pouhý rok se jich zde v Jihlavě rozebere kolem 500 kusů. Během necelých tří hodin se na vrakovišti rozebere celé auto až na konečnou konstrukci, která je odvezena do sběru železa. Potvrzením nám jsou nahromaděná auta na sobě čekající na rozebrání.

Zajímalo nás jak taková likvidace probíhá.

Jako první se musejí zlikvidovat chemicky závadné kapaliny jako benzín, nafta, olej, brzdová kapalina či kyselina z baterie. Poté se začnou odtrhávat a odřezávat dveře, střecha, veškeré plechy, skla, plasty a izolace.

Následuje interiér, všechno se musí rozebrat, ze sedaček vyndat železné konstrukce, sundat palubovou desku, vytrhat z podlahy gumové podložky a sundat pneumatiky. Během rozebírání interiéru se pracuje na vyndání motoru, nádrží pro ostřikovače a brzdovou kapalinu. Motor se dále rozebere na jednotlivé díly, šroubky a válce. [foto 15] Nakonec se odřezají nápravy, výfuk, převodovka a zůstává holá konstrukce auta.

Pneumatiky se rozdrtí na malé částečky připomínající štěrk, který je poté přimícháván do asfaltu na silnice. Během jednoho dne se z pojizdného veterána stane hromádna šroubů, plechů a kostička železa, která je znova recyklována.

Pokud jste odpůrce Škody 120 může Vás těšit, že jsme už natolik pokročili, že tyto autíčka dokážeme skoro bez problémů zrecyklovat. Cena benzínu bude čím dál dražší, Škoda 120 nebude míň zrezlá a počet rok od roku silně klesá.

Pokud jste pak příznivce Škody 120 a dokážete překonat problémy výše napsané, může Váš těšít, že 25-leté vozidlo je veterán a v dobré technickém stavu ho můžete prodat až za 100 tisíc korun.

Děkujeme všem příznivcům starých Škodovek a všem, kteří se o vozidla veterány starají a budou připomínat evropský triumf Škody 120.